Wed Oct 16 23:58:46 CEST 2007 Jazykový experiment

Dneska si v #haskell kanálu postěžoval nějaký japonec, že angličtina je poměrně obtížný jazyk, protože má příliš mnoho souhlásek. Navrhl jsem mu, zda by se tedy nechtěl učit česky a jako příklad jsem mu nabídl ono známé Plch zdrhl skrz drn, prv zhltl hrst zrn, jako příkladný vzor korektní a smysluplné české věty. Patrně jsem ho tím dost vyděsil.

Nicméně, na netu se v zahraničních odkazech tahle věta vyskytuje v souvislosti s dalšími pro nás běžnými jazykovými kuriozitami češtiny a jedna z nich je krátká povídka Jana Wericha z knihy Fimfárum zvaná Chlap, děd, vnuk, pes a hrob nebo tak nějak podobně. Takový malý kovbojský rodokaps. Je zajímavá tím, že je celá sestavena z jednoslabičných slov: "Žil byl kdes chlap, dá se říct též muž či kmán, já zvu ho chlap. ...". Na českých webech tenhle Werichův text příliš často nenajdete, nejspíš proto, že si kdosi kapitalisticky přisvojil autorská práva tohoto socialisticky národního umělce. Vím sice o nějakých, ale raději neprozradím ať zbytečně nezmizí. Poohlédněte se googlem třeba v Polsku.

Nevím co mě to napadlo, ale přišlo mi že psát takové věci neni vlastně nic těžkého, z hlediska algoritmické složitosti je psaní jednoslabičné prózy zhruba stejně obtížné jako psát básně. Nebo programy v perlu. Rozhodně je to snazší než psát smysluplný kód v lispu s makry nebo monadické transformátory v haskellu, o generických c++ šablonách nemluvě. Nebo třeba celá čínština je slabičný jazyk. A že bych to tedy mohl také zkusit. A když, tak nějaký pořádný příběh, třeba horor nebo fantasy. No, zabralo mi to dneska asi tři hodiny. Musel jsem ovšem použít stejný trik jako Werich, a to hovorové potlačení koncovky slabikotvorného "l" v minulém čase, což jest však fér neb on Jan to též tak psal! :) A taky jsem si pomohl několika staročeskými formami, což je ale vzhledem k námětu celkem stylové. Tady je výsledek:

Zlá noc. v.1.0

Šli jen dva: pán a rab.
Když dřív kůň pad a zdech a pán svůj boj vzdal a prch,
tak kmán zběh s ním, neb vždy kryl mu hřbet, jak byl zvyk.

Tak šli, co krok to spěch, skrz mdlý plášt' mlh.
Kraj pust v dál. Ni ves, ni mlýn, jen vřes a vrch a tok.
V svůj hrad chtěl pán, tam kde krb plá a sklep pln vín.

Mží. Déšť káp. Hrom a blesk. Již tma zve noc a chlad.
V tu zří rab: Hle, dvůr jak tvrz! Tam, kde luk kraj a les.
"Jdem tam," dí pán. "Však blíž už nic. Líp být tam host
či jat, než v tmách se brát skrz les kde vlk sám zvyl.
Snad šelm i víc tu, jen čert ví."

Však dům pust, tak jak vší kraj. Ni lid, ni svit, i stáj
a chlév pust, tak jak i mlat. Ni kur, ni tur, ni cyp.
"I tak bych zde zdřím, neb dům ten kryt" rčí pán.
"Snad den nám dá směr cest skrz les."

Když však jde v síň, kde pec a stůl i lož,
jak blesk dal jas hned zří pár lbí a kost.
Meč ve střeh jde hned ven. "Toť zlé, ten dům to hrob!"
Rab má jen nůž, však i ten je zbraň když pud tká strach.
Mech na lbi řkne však, že smrt ta zlá má již svůj věk,
snad rok či dva i víc.

Schod vrz, jak rab jde v sklep když prv vzňal louč.
"Zde lup byl brán!" dí. "Jen sud zbyl, koš a díž. Nic v nich.
Však sklep jest such a spát zde líp než tam kde kost a leb."
Rab tknul louč v trám pod strop.

Tak pán jde též v sklep kde v kout si sed. "Však je zde klid.
Dej ten sud na schod ať vchod jest líp kryt, když zvěř tmy
má čas pro svůj lov." Kmán ho tak dal. "Jen hlad nám zbyl.
Ni chléb ni plod, jen hlt." Pán hlt vpil a rab též.

"Spím dřív než ty, tak jak vždy. Ty bdi! A pak mě vzbud'
až noc as půl jest." Rab kýv a pán hned zdřím.
A jak čas šel tak kmán si též leh. Však snu se zřek neb pán
by dal mu trest jak kdys, když spal co stráž. Ten bič už znal.

Tu však v tmách pláč zněl, co vzdech to vzlyk pln slz. A s ním i zpěv děv.
"Kdo tam?" ptá se rab. Toť klam snad pro můj sluch, si řek.
Když tuch ho vzal, že snad by duch co zheb tu dřív moh hlas svůj mít.
A zřel jak mih se ve tmě stín či dva a cos nes v síň. Zdá se mu to?
Či snad týž klam též zrak mu vzal? Pne zrak a zří že máť na prs si
dá to své pít tak jak dřív by pláč ten ztich. Pak zas tma. I zpěv zmlk.

Tu však zněl krok jak by chvát muž, cink plech jak brň.
Prásk! Ran pět či šest, že sud hned spad a třísk.
Kmán se lek tak, že ztuh jak červ když zmrz ho mráz.

A hlas jak zvon co hrom hřměl. Lesk cti a třpyt.
"Hned vstaň! Mdlý hnis jsi, jen sliz a kal!
Slyš zde můj soud a trest tvých zrad!"
Tu hned se spáč vzdal snu, zlit v pot.
Neb se mu zdál týž zjev co stál ted' tu
zde před ním a řval tak jak byl v tom snu.

Kmán však zved louč by zřel líp tvář. A hned klek.
"Hle, toť král náš, pln ran, skráň krev a šrám!"
Však král jen dál dštil hněv a děs.

Tys slib mi dal, že na smrt v boj jdeš co můj druh
když erb svůj vzals z mých ruk, i meč i lén.
Však ty boj ten vzdals jak srab! A smrt teď jest tvůj dluh!
A živ co král tvůj, teď kat tu jsem co duch.

Zved král svůj meč jenž krev již znal.
Pán zbled a dřív než vzmoh se v čin, tak duch ho sťal.
Kmán jen vrh louč a strach a běs ho vzal že prch.

Skok a schod, zas skok a ven. Jen vpřed!
A dal se v běh, tam kde les se tměl a keř.
Jak běh ho schvát když hnal se dál, že keř ho skryl již,
tak zrak svůj zpět vzhlíd, zda d'as již pryč či snad zde s ním.

A jak tak zří, že dvůr ten plál, tak stih ho chřtán co rval,
neb vlk jenž vyl sám prv se na svůj lov dal, dřív než
dne jas kraj zlil, jen co sníh pad a mlh zbyl jen cár.

No, vyšla z toho taková polobáseň. Některé pasáže se mi obzvlášť líbí, třeba ten projev státníka. Když to tak po sobě čtu, a nechci se srovnávat přímo s Janem Werichem protože já rozhodně nejsem šašek co zmoudřel, ale mám takový dojem že ve srovnatelném experimentu mám poněkud "silnější" příběh a možná i širší slovní zásobu. Nechám to uzrát, učitě z toho samy vylezou ještě nějaké chyby.
Ale asi na mě tento experiment zanechal nějaký menší následek, protože mi ted' zůstal jakýsi podivný sklon psát i myslet v jednoslabičných slovech. Teď bych hned šel ven dát si pár piv, ten mok co má svůj říz. Však tma. Jsou taková nějaká úderná, jako rány kladivem. Možná, že práve takhle fungují všichni čínani když myslí, protože jejich řeč je co slabika to význam.

Co dodat?

Snad bych jen nepatrně vylepšil tu původní souhláskovou větu starším výrazem pro trní na:
Plch zdrhl skrz drn v trn, prv zhltl hrst zrn, prdl, ztvrdl, zmrl.